A tak jsem dostal do života nový impuls. Dětičky ve střídavce mi oznámily, že existuje škola parkouru a že máme v Liberci Tipsport arénu, do které se chodí cvičit každý den na hodinu a půl, a že by tam taky rády koukly. Vyrazili jsme , a byla to podívaná veselá. Mladý lidi tam lítali v saltech, vrutech , přemetech. Stál jsem na tribuně hodinu a půl , koukal pod sebe jak v gym aréně mladý makají a sledoval další rodiče kolem, kterak čučí na haranty, do mobilů, na haranty. Vzpomínal jsem. V těchto aktivitách jsem býval dobrej, dost dobrej. V roce 98 jsem byl jedním z pěti , kterého pozvala čínská federace wu-shu na návštěvu k sobě do Pekingu a skutečně jsem tam na měsíc vyjel. V ČR jsem byl žákem Petra Horníčka. Zcela mě tou dobou uchvátilo Wu-Shu, styl draka a Opilce. Nakoukal jsem opilého mistra s Jackie Chanem a lítal v daných kouscích. Ale po 20 letech koukám jako tlustoprd , co ho schvátil obývák a debilizátor (rozumějte televize) na mladý dole, a po očku sleduju dospělé rodiče kolem sebe. Začínám se smát, prvně uvnitř, potom nahlas. Mám pocit, jako by na nás byla někde forma a všichni vypadáme stejně. Tatíci s počínající pleší a pupkem, někteří s přehazovačkami. Maminky chuděrky výraz pýchy nad dětmi, na hlavě oživeníčko (sem tam i beruška jako sponka) . Říkám si že takhle teda ne. Už nikdy se nenechám zahanbit jen čučením na cvičící. Hodina a půl je dost na přemýšlení, plán na cvičení jsem udělal, schválně , budu li schopný jej dodržet. Příště jdu s harantama cvičit taky, i kdyby mě to mělo stát trochu té "pohody" . Za dva dny jsme vyrazili znovu. Mladý se protahují, já se protahuju, mladý se rozskakují, já dělám, že se rozeskakuju, ale je to všechno bez síly, bez života. Pupek se klepe, energie a život není. Protahuju, a dělám po letech první kotrmelce a pády. Vypadá to děsně komicky, chci kotoul vpřed a v polovině kotoulu se ale svalím na bok a valím sud. Naštěstí jsem jak koule, tak se nepovedený cvik pozná jen změnou směru při rotaci. Občas se někdo lekne a příjde se zeptat , zdali jsem  v pořádku. Říkám, že pohoda, ale další týden cítím, že mám dost natlučenou krkovičku. Do toho se rozbolí záda, po dávném úrazu z roku 11 kdy jsem si na x let zablokoval dolní polovinu páteře tak, že jsem se otáčel jako hostinský ve vesničce střediskový- "Ale celej se otočit můžeš?"... Číňan učil, že jít do bolesti nevadí, bolest ale pořádně nedefinoval. Jedeme chikung Železná košile, okázale dva měsíce co dva dny chodím cvičit a padám bolestí na dno. A najednu rup! Při pitomým kotrmelci jsem se zastavil v letu, špatně to zabalil a natrhl si mezižeberní svaly. Měsíc jsem byl téměř v klidu, dalšího půl roku jsem cítil ostrou bolest při jakémkoli prudším pohybu, ale což cvičit se musí. Žena mi nadává, zlobí se, že neumím krotit svůj vnitřní žár, jedu furt fest ,spílá "Koukni se do občanky na svůj věk! ", ale stojí při mě, maže mi záda voltarenem, trpělivě shání léky proti bolesti svalů (diclofenak) , a dělá mi podporu, kterou doceňím až po letech. Taková maličkost, že najdu ponožky na stole a nemusím se pro ně po ránu ohnout do šuplíku, jsou milým bonusem. Dál cvičím. Odjíždím dozorovat plány stavby galvanovny do Kroměříže a dva roky trávím tak, že jsem týden v KRM a týden doma v LBC. V Krm si pronajímám telocvičnu a makám co to dá, a co zdraví povolí. Po příjezdu natrvalo do LBC mi žena povídá - "Takhle to dál nejde, musíš zhubnout cíleně, pod dozorem, jinak se mi někde přerazíš a skončíš na vozejku" . Koukáme na aktivity, které by šli dělat. A hle, bez náporu na klouby s vysokým výdejem energie se jeví Jumping. Skvělé! Přihlásím se tam. Jdu na první lekci. Na 13 trampolínkách s nosností do 120 kg se pohupují děvčata 15-40 let, za chlapi jsem tu sám. Říkám si, "počkejte Penelopky teď něco uvidíte, nějaký blbnutí na trampoškách, to já jsem jinej cvičenec! Ještě budete koukat na samce!" A říkám si to jen ale asi prvních pět minut hopsání. Jsem brutálně mimo ritmus, leje ze mě, motá se hlava a přes vodopád potu sotva vidím co hlavní žížala předskakuje. Ve chvíli kdy myslím, že to se mnou sekne, je přestávečka. "Holky lokneme si a půjdeme konečně do rytmu a do záběru" Já sotva popadám dech, a děvčata se tváří, jako by právě svižně došla na zastávku MHD a znuděně koukají kdy už to jako pojede. Dojíždím hluboko pod tempem hodinu a slyším občas zvolání vedoucí žížaly ve tmě "Kdo nemůže, ať se jen houpe." A tak jsem to děvčatům natřel, i když jinak než jsem chtěl. Říkal jsem si, že to přece není možný, abych nezvládal to, co zvládne dvacítka, a začal chodit pravidelně ob den. Tempo jsem začal stíhat asi potřech měsících, ale Radka (hlavní žížala předcvičující) mě bude strašit asi do smrti. V průběhu docházky do Jumpingu jsem byl na prohlídce u lékaře, ptal se co dělám. Nerozumněl jsem jeho dotazu. A on na to povídá -"vrací se vám jiskra do oka, to značí, mladý muži, že buď na vás leze krize středního věku , nebo máte milenku, nebo obojí" Dnes již nebožtík pan doktor Škop, velký znalec lidí a skvělý člověk. Popsal jsem mu co kutím a on mi spílá" A to se chcete zabít aktivitou mladíku! Uděláme rozbory krve a tkání ". Po rozboru mi popsal co hrozí, když zhubnu o víc jak 5 kilo ročně. Byl jsem 20 let po galvanovnách a do tuku ukládal jedy a těžké kovy, prudké hubnutí by znamenalo uvolnění jed do těla jistou rakovinu, nebo otravu. A tak jsem měl na tři až pět let zákaz zhubnout moc, maximálně 5 kg za rok.Ale cvičit, cvičit jsem musel. Už to vevnitř zase začalo hořet, spalovat duši. Dal jsem si cíl, spalovat tak, aby si tělo nevšimlo že spaluju. Mít pořád stejnou zátěž. A po cvičební stránce cíl - dosáhnout 75% výkonnosti jako za mlada. Jak pomalu padala kila, musel jsem je na cvičení dostat uměle na tělo, koupila se zátěžová vesta a já mylně věřil, že se stejnou zátěží na jakou je tělo zvyklé si neublížím. Díky Jumpingu, akrobacii v gymu a plavání jsem se ale dostal přece jen za rok o 15 kg dolu. (ze cca 130 na 115)  Lékař se strašně zlobil a nasadil prakticky výplach chelatonem, který vázal částečně těžké kovy a ty šli ledvinou a póry z těla ven. Půl roku jsem potil něco strašnýho, čpěl jako sirovodík. A tak mi v žertu kamarádi říkali "Pan Syreček". Blbci :oD . Měsíce plynuly a já už na Jumpingu stíhal i se zátěžovou vestou a zátěžemi na rukou a nohou, a byl jsem tomu rád. Když jsem se hlavní Nudly co předcvičuje přiznal jak jsem jim to chtěl první hodinu natřít, ta se smála, a já už taky. Jó, samec, pán tvorstva :oD .

Na parkouru se mi podařilo alespoň trochu naroubovat do klanu skalních parkouristů a zažít s nimi několik zábavných akcí. Vysloužil jsem si přezdívku "Dědek" což je vtipný, ale rozumím tomu. Druhý nejstarší člen skupiny je o 22 let mladší něž jsem já. Moje děti už se mnou do gymu nechodí, nebo spíš chodí nepravidelně, mají naštěstí závodní plavání, a tak mají výdej energie a pohyb zaručený. A kdybyste měl někdo chuť a čas, cvičíme v gymu úterý a čtvrtek od 19-20:30.   Vzpomínám na akci, kdy jsme běželi po střechách garáží a kluci přeskočili , já to sešplhal po hroosvodu, přeběhl po zemi a vyšplhal na střechu . Kluk povídá "Dědku, to by skočilo i děcko ze základky" a já mu na to "Ty hňupe, koukni se kolik vážíš, já tam doskočím, propadnu střechou a při mojí smůle tam nebude mít někdo matrace, ale trefím se obkročmo na motorku" ... Po x letech návratu mám teda pohybu dost, toxikologicky jsem mimo akutní rizika, ale co dál. Jak šlo schodit váhu do roku 19 tak teď se rvrdošíjně hmotnost drží na jatečních 105 kg. A to plavu se zátěží 15 kg, běhal jsem půlmaratony s tou zátěžovkou, a blbnu na jumpingu. A nic. Kila se mě tvrdošíjně drží. Chyba musí být někde jinde, ale kde? /mrk, mrk/ . Citlivému čtenáři je jasné, že chyba je asi ve stravování.

Rád bych měl dlouhodobě kolem 90. Co s tím? Začal jsem si dělat soupis toho co a jak žeru. Ano žeru. Hlavně po večerech a strašný věci. A to už se pomalu dostávám k tématu, a ano tušíte správně, že mě opět tímto směrem posunul můj anděl strážný Biggles. 

Sakra, musím jít něco dělat, ať mám taky na výplatu. :o) Ahoj všem a pardonek, první 2/3 jsou vážnější. Napravím to nějakými veselými příhodami ze života tlustoprda v dalším díle. Ahoj všem